Vývoj češtiny na rozhraní praslovanského období

stahování samohlásek – splývání 2 samohlásek, mezi nimiž bylo j, v jednu novaja -> nová; zánik nebo vokalizace jerů, zánik nosovek (kromě polštiny); změny v přízvuku – v praslovanštině – volný a pohyblivý, v češtině ustálený na 1. slabice;
hláskoslovný vývoj češtiny
souhlásky – zánik párové měkkosti (ne d,t,n), vznik ř (z měkkého r‘), změna g v h …; samohlásky – 1. fáze (12. – 14. stol.) a -> ě duša x dušě, ě -> e na nozě x na noze; 2. fáze (14. – 16. stol.) kóň -> kouň -> kůň, súd -> saud -> soud, viera -> víra, řéci -> říci
tvaroslovný vývoj češtiny
zánik duálu – výjimka – dva, oba, párové části lidského těla; rozlišení životnosti podstatných jmen – důležité ve 4. pádě – vidím pán, hrad -> vidím pána, hrad; oddělení vzorů vládyka, panoše (dnes předseda, soudce), zánik aoristu a imperfekta
vývoj spisovné češtiny
nejdříve bohemika a glosy; původní pravopis – primitivní – hlásky v češtině, která latina neměla označovány písmeny s podobnou výslovností, později spřežkový pravopis – czas – čas, rzyeka – řěka; 14. stol. – rozvoj – zvláště díky Klaretovi a Tomáši Štítnému ze Štítného; 15. stol. – rozšíření Bible – popularizace češtiny, vznik diakritického pravopisu (Mistr Jan Hus), nahrazoval německá slova českými; humanismus – knihtisk, další rozkvět, záliba v dlouhých souvětích, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský(Poklad jazyka českého); vzor spisovné češtiny – Bible kralická – psána bratrským pravopisem – zavedení háčků, v = w, j = g; pobělohorská doba – emigrace, čeština jen na venkově, neúspěchy puristů (Václav Jan Rosa – Čechořečnost), Národní obrození – po zrušení nevolnictví počeštění měst, Kramerius – český vydavatel, Josef Dobrovský – Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache – ustálení spisovné češtiny, analogická oprava pravopisná (1.p. páni, 4.p. pány atd.), Jungmann – Slovník česko-německý – přejímal slova (jablko, příroda) a vytvářel nová (leden, dusík); 2. polovina 19. stol. – pronikání češtiny do všech oblastí kulturního i vědeckého života, Jan Gebauer – 1. pravidla českého pravopisu; od roku 1918 – trvalý vývoj (s výjimkou německé okupace), Pražský lingvistický kroužek, Ústav pro jazyk český