2. etapa národního obrození

2. etapa národního obrození byla poznamenána ztíženými podmínkami, ale růst české inteligence způsobil, že i přes nepřízeň období hnutí sílilo. Šlechta v této době již neměla takový vliv. Hlavní snahou mimo uzákonění a obohacení spisovného jazyka bylo i vytvoření vědy v českém jazyce. Rozvíjí se krásná literatura pro vzdělané vrstvy.
Hlavním autorem této doby byl Josef Jungmann (1773-1847), který byl ovlivněn Voltaierem a jeho vlasteneckým profesorem. Snaží se prosadit požadavky zavedení češtiny do škol a úřadů. Zabýval se též překládáním poezie (Atala, Ztracený ráj, Heřman a Dorota). Když bylo uzákoněno české vyučování, sepsal 1. českou čítanku s teorií literatury Slovesnost. V Historii literatury české se pokusil sepsat vývoj české literatury. Největším dílem Jungmanna byl pětidílný Slovník česko-německý s vlastními novotvary. Zápisky nebyly původně určeny pro veřejnost, vyjadřují se o době, názorech. Roku 1831 sepsal Matici českou s novým moderním českým jazykem. František Palacký (1798-1876) byl od počátku uznáván a pozitivně přijímán i Josefem Dobrovským. Vynikal jako historik a proto byl označován jako „otec národa“. Pocházel z Moravy (Hodslavic) z rodiny kněze. Palacký pracoval jako vychovatel ve šlechtických rodinách, stal se redaktorem Časopisu Českého muzea. Zastával klasicistní názory, odmítal romantismus a kritizoval Máchu. Jeho spolupráce se Šafaříkem vynesla časomíru Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie. Jeho celoživotní dílo Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě bylo původně psané německy a postupně přechází v češtinu. Pracuje s prameny a archivními materiály. Časově obsáhly dobu od začátku národních dějin do roku 1526. Husitství vidí jako demokratický, protifeudální odboj s cílem svobody myšlení. Palacký byl stoupencem liberalismu a zastával austroslavismus (Čechy by měly působit jako samostatný celek v rámci Rakouska-Uherska). Jeho žákem byl Václav Vladivoj Tomek (1818-1905), který na rozdíl od svého učitele chápal husitství jako násilný odboj a brzdu.
Pavel Josef Šafařík (1795-1861), přítel a spolupracovník Palackého, pocházel ze Slovenska, což se projevilo v jeho díle. Původně působil jako profesor v Novem Sadu v Uhrách a později jako universitní knihovník v Praze. Byl odborník ve slavistice a archeologii. V díle Slovanské starožitnosti dokazuje, že Slované jsou spolutvůrci Evropy. Další díla: Tatranská Múza s lýrou slovanskou – poezie nebo Dějiny slovanských kultur.
Básnickým představitelem myšlenky slovanské vzájemnosti se stal další slovenský rodák Jan Kollár (1793-1852). Studoval v Německu (Jeně), kde zažíval rozmach literárního hnutí. Působil jako kněz a stal se profesorem slovanské archeologie. Přátelil se s Jungmannem, Palackým a Šafaříkem. Byl propagátorem slovanské národnosti, což se projevilo v díle O literárnij vzájemnosti. Dalším jeho dílem byla sbírka Slovenských národních písní Národnie Spěvanky. Další jeho sbírka se jmenovala Básně. Elegie Vlastenec vyla rozšiřována opisem nebo v časopisech. Myšlenkou této elegie je právo na svobodu žití. Jeho životní dílo byla Slávy dcera napsaná v časomíře. Hlavní postavou je Sláva a její dcera Mína, což je alegorická postava, která představuje Slovanstvo. Původní tři části Sála, Labe a Dunaj obohatily další dvě Léthé a Archeón. Velice důležitý je Předzpěv napsaný časoměrným elegickým distichem, v němž se zamýšlí nad osudy Slovanů.