1. období se zabývá historií a vlastivědou

1. období se zabývá historií a vlastivědou. V dějepisectví se zaměřili na zkoumání historických pramenů.
Gelasmus Dobner (1719-1790) byl to kněz, studoval Hájkovu kroniku a odhalil její nespolehlivost. Své výzkumy, zápisky a rozbory (mimo jiné i latinských legend) sepisoval latinsky nebo německy.
František Marin Pelcl (1734-1801) stal se prvním profesorem českého jazyka na universitě v Praze. Jeho pravdivější vylíčení české minulosti v Nové kronice české měla nahradit Hájkovu kroniku. Psal česky.
V tomto období vznikají jazykové obory, dokazování pravé češtiny v životě a poukázání na důležitost v minulosti. Dokazovali její příbuznost s ostatními slovanskými jazyky. Nutnost ustálení spisovné češtiny.
Josef Dobrovský (1753-1829) nepsal česky, psal německy a latinsky. Zabýval se studiem dějepisu, literatury a jazyka. Zajímal se o pravdivá poznání. Vývoj českého jazyka a dějin české literatury vylíčil v díle Dějiny českého jazyka a literatury. V Zevrubné mluvnici jazyka českého shrnuje a ustavuje mluvnické zásady spisovné češtiny. Stává se zakladatelem slavistiky (studie o slovanských jazycích) dílem Základy jazyka staroslovenského.
Bernard Bolzano (1781-1848), pražský německý rodák s italským původem, matematik, fyzik, kněz.
– Myšlenka bohemismu – „Češi jsou jeden národ, který mluví dvojjazyčně“.
– kázal pro studenty – tzv. exorty o snášenlivosti, víře….

Próza byla obrozenci vydávána jako výchovná, publikovali díla starších spisovatelů a v knihách propagovali osvícenecké myšlenky, bojovali proti pověrám a předsudkům. Pro lidové čtenáře tu byly cestopisy, dobrodružné příběhy z různých zemí, rytířské povídky, kramářské texty apod. Začalo se šířit vzdělání, popularizovat dějepis a vydávaly se časopisy a noviny.
Václav Matěj Kramerius (1753-1808) založil nakladatelství a knihkupectví Česká expedice, vydával vlastní noviny – Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny , později Pražské noviny, jejich redaktorem byl Josef Linda a od roku 1834 F. L. Čelakovský.

V 80. letech 18. stol. se rozmohlo divadlo. Protože mluvené slovo působí silněji než čtené, divadelní představení se stala pravidelnou součástí vlasteneckých programů. Divadlo mělo velký úspěch a rozvíjelo se. První pokus o českou hru se uskutečnil v divadle v Kotcích roku 1781 a byla to hra Kníže Honzík. Roku 1783 bylo otevřeno Stavovské divadlo, kde se také hrálo česky s velkým úspěchem. Na Václavském náměstí bylo mezi lety 1786-1789 divadlo Bouda v čele s Václavem Thámem (1765-1816) s dramaty Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka. Mimo jiné vydal i sbírku Básně v řeči vázané.
Prokop Šedivý (1764-1810) je znám svými lokálními fraškami (hry z měšťáckého prostředí Prahy), kde vykresluje typické figurky lidí. Pražští sedláci, Masné krámy.

V poezii se projevuje snaha povznést naši literaturu na evropskou. Utvořily se dvě školy: Thámova a Puchmajerova.
Thámova škola – proud utvořený kolem Thámovy sbírky Básně v řeči vázané, která zahrnuje básně starších autorů, překlady cizí poezie. Postavili se proti barokní literatuře, protireformaci a náboženské tématice.
Puchmajerova škola byla seskupena kolem Antonína Puchmajera (1769-1820) a jeho almanachu Sebrání básní a zpěvů. Propagovali vlastní tvorbu, zčásti pokračovali v Thámově škole. Celkem sepsáno 5 almanachů. Jde jim o převzetí módních směrů, tématem je šťastný život, láska v přírodě. Přinášejí škálu forem a žánrů, bajky, kramářské písně.
Hlavním představitelem těchto snah byl Šebestian Hněvkovský (1770-1847), který humorně parodoval vlastenectví v eposu Děvín a Vnislav a Běla