Úvaha v různých stylových oblastech

– útvar slohového postupu úvahového (nejnáročnějšího)
– autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad problémem, aby dospěl k obecnějšímu závěru
– hloubka úvahy ovlivněna úrovní myšlení, životními zkušenostmi a bohatstvím poznatků autora
– úvaha historická, filozofická, citově podbarvená
– vyskytuje se
– v uměleckých dílech (součást řeči vypravěče – vysvětluje, zdůvodňuje děj, jednání postav; součást řeči postav – úvahy, jak se chovat, rozhodování, hodnocení jiných)
– v publicistice – úvodník, komentář (subjektivní charakter)
– ve vědeckém díle
– na začátku nebo v závěru (výhledy, perspektivy)
– posuzování problému, hlediska, různé názory, vlastní myšlenky
– společné rysy úvahy s výkladem:
práce s fakty, příčinné vztahy mezi nimi, podmínky jejich vzniku, rozvoje, jejich podstata, následky, účinky –> hodnocení, postoj a perspektiva
– rozdílné rysy:
– úvaha nepracuje se všemi fakty, nerozebírá je, nevyužívá experimentu, jen o nich přemýšlí a hodnotí je
– vyvozuje obecné závěry, ale nepoučuje, nechce poučovat, ale přivést k zamyšlení
– subjektivní postoje a názory autora –> odraz ve volbě prostředků
– témata – aktuální jevy, obecné otázky
– kompozice
logická stavba: od zkušeností, prožitků k jejich hodnocení, obecným závěrům, nebo od obecného ke konkrétnímu, nebo od obecného přes konkrétní příklady k obecnému

východisko: zkušenosti, obecné poznatky, subjektivita autora –> zamyšlení, konkrétní příklady

závěr: zásady, obecné závěry
– návrh osnovy
I. Úvod – cíl úvahy
II. Vlastní úvaha – přemýšlení (pozor na předčasnou generalizaci)
III. Závěr – zdůraznění, shrnutí, vyvození základní myšlenky úvahy
– jazyk úvahy
– výrazy širokého významu (vztah, cíl, východisko, prostředek)
– hodnotící výrazy – adjektiva (vynikající), substantiva (úspěch, nespokojenost), adverbia (velmi, výborně)
– výrazy emocionální, metafory, jazyková pestrost
– syntax
– řečnické otázky, věty zvolací, žádací; logická návaznost vět