Divadlo ve 20. letech
Divadlo ve 20. letech souviselo s promyšlenou organizací českých představitelů ve Stavovském divadle. Ochotnický soubor společně s operou se průběžně zprofesionalizoval pod vedením dramaturga Jana Nepomuka Štěpánka. Překládaly se veselohry a frašky, hlavě z němčiny a francouzštiny. Čerpaly z minulosti (rytířské hry) a historie národních dějin. V hrách Jana Nepomuka Štěpánka bývá dějištěm český venkov nebo městečko. Vystupuje zde většinou mladá dvojice a sok. Sokem bývá většinou měšťák – kritika. Záměrem je ale pobavit jazykovou komikou – Čech a Němec, Pivovar v Sojkově. Dalším dílem jsou historické hry – Obležení Prahy od Švédů, Břetislav, Český Achiles.
Václav Kliment Klicpera (1792-1852), rodák z Chlumce nad Cidlinou byl představitelem vyspělejší divadelní tvorby. Psal hry historické a rytířské, zpracovával motivy pohádkové i hry ze současnosti. V dramatech vytváří svérázný svět, napětí konstruuje děje, konflikty. V dílech Divotvorný klobouk a Rohovín čtverrohý vystihl otupělost a přetvářku doby. Konverzační komedie Každý něco pro vlast je satira soudobé společnosti. Je to ukázka přetvářky, ale vítězí mládí, vtip a morálka. Historické hry jsou většinou zpracováním kronikářských látek – Blaník, Jan za chrta dán, Božena, Soběslav. K jeho historické próze můžeme zařadit povídky Točník, Příchod Karla IV. do Čech, Král Jan Slepý.
Nemalou roli v národním obrození hrály Rukopisy. Někteří obrozenci trpce nesli, že se v našich zemích nedochovala žádná hrdinská národní poezie, přitom ale nepochybovali, že u nás kdysi hrdinské zpěvy byly. Proto se objevila snaha vytvořit padělky, které by jednak poukazovaly na naši literární historii, ale i zvedly národní sebevědomí. Rukopis královédvorský, nalezen v roce 1818 údajně v kostele, byl kladen do 13. stol. Obsahoval šest větších epických básní s mýtickým charakterem, dvě lyrickoepické skladby, které byly oslavou vítězství nad nepřáteli země a dále pak šest lyrických básní milostného charakteru (Srdíčko, Skřivánek, Kytice). Rukopis vyvolal ohromný rozruch a byl přijat vlasteneckou společností s nadšením. Dílo se stalo oblíbeným a slavným i v cizině.
Rukopis zelenohorský byl nalezen anonymně v roce 1818 v Zelené Hoře u Nepomuk. Údajně byl z 9. – 10. stol. a obsahoval zlomek básně o staročeském sněmu, o Libušině soudu. Ale protože byla historie příliš idealizovaná, vzbudilo dílo ihned pochybnosti, hlavně u Dobrovského.
Za pravost obou rukopisů se postavili Palacký, Šafařík a Jungmann. Proti se postavili Bezruč, již zmíněný Dobrovský a mnoho profesorů, mezi nimiž i T.G. Masaryk. Neprokázaný, ale za padělatele považovaný byli Václav Hanka, knihovník a archivář Českého muzea a Josef Linda, novinář a spisovatel.
