Řekové

Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10. století před naším letopočtem. S písmem však nemohli přijmout metodu použití. Semitská souhlásková abeceda řečtině nevyhovovala. Některé znaky přetvořili na samohlásky, jiné – pro řečtinu neupotřebitelné – vypustili. Tomuto písmu se říká řecké písmo archaické. Protože v té době ještě neměli jednotný jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí. Lze je rozdělit na dvě skupiny: východní a západní řeckou abecedu. Z východních písem, která se stala základem národního písma všech Řeků, později vznikla i písma slovanská. Ze západořeckých písem pak latinka. Původní levosměrné písmo Řekům nevyhovovalo, začali psát tzv. bustrofédou obousměrně, tj. první řádku zprava doleva, druhou zleva doprava, třetí zprava doleva atd. Avšak ani tento způsob psaní nebyl vhodný. Proto nakonec určili směr písma a čtení textu zleva doprava. Tím vzniklo pravosměrné písmo, kterým píšeme a čteme dodnes. Od Řeků přijala písmo celá Evropa. Při porovnání zřetelně vidíme, že latinka i azbuka se vyvíjely ze stejného základu.

Tvůrcem nejstaršího slovanského písma hlaholice (glagolica) byl soluňský učenec Konstantin Filosof (později přijal jméno Kyrillos – Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 863 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany. O jejich příchod požádal kníže Rostislav byzantského císaře Michala III., a to z politických důvodů, neboť našim národům reálně hrozila od franckých kněží germanizace. Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy. Hlaholice měla dvě formy: okrouhlou a hranatou. Bylo to písmo velmi složité, mělo 43 znaků a jeho čitelnost byla obtížná. Hlaholice se v Čechách udržela asi do 11.století. Nejprve paralelně s latinkou, později se od jejího užívání upustilo. Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější cyrilice. Svůj název dostalo toto písmo na počest Cyrila, který byl prohlášen za svatého. Odtud se cyrilice šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska. Ruská azbuka vychází z cyrilice, která se na Ukrajině a v Rusku již vyvíjela samostatně. Sloužila hlavně k psaní náboženských knih a textů. Říkalo se jí ustav. V roce 1708 nechal car Petr Veliký písmo zjednodušit podle latinkových vzorů v novou občanskou abecedu a nazval ji graždanka. Ta se používá v podstatě dodnes.

V době rozkvětu řecké kultury, asi 300 let před naším letopočtem, se písmo dostalo prostřednictvím řeckých kolonistů na Sicílii a Apeninský poloostrov, kde se s ním seznámili Etruskové a Italikové. Nastal bohatý rozvoj latinky. Starší Latinové znali pouze velká písmena. Latinská abeceda měla 24 písmen a postrádá znaky pro J, K, U, Y, W. Toto písmo se v dalším vývoji rozdělilo do několika forem. Nejprve to byla latinka archaická, která vycházela z řeckého písma a má do jisté míry orientální ráz. Dalším vývojem vznikaly národní písmové formy. Nejprve vznikala římská písma nápisová – capitalis monumentalis – písmo tesané do tvrdých materiálů. To prošlo dlouhým vývojem, od 3.století př. n. l. do 4.století našeho letopočtu. Ustálilo se jako písmo stínované s výraznými serify. Je známá i jeho ornamentální forma – capitalis rustica – písmo psané nebo malované, kterým byly do různých odolných i méně odolných materiálů publikovány veřejné i soukromé dokumenty. Jiné označení tohoto písma je scriptura acturia (písmo dokumentární). Vzniklo asi počátkem našeho letopočtu. Je to písmo nevýrazně stínované, serifové, užší kresby. Další nápisová písma, scriptura curseva a scriptura uncialis, vznikla později, asi ve 3.století našeho letopočtu, a jsou pravděpodobně modifikacemi římských „knižních“ písem. Capitalis quadrata – jinak zvané též capitalis elegans – má význam v celém dalším vývoji latinky od počátku středověku. Vzniklo asi ve 3.století našeho letopočtu. Je výrazně stínované, serifové, čtvercového vzhledu. Vyspělá řecká kultura i politická moc Římanů (porážka Řeků u Korintu r.146 př.n.l.) vedla k vytváření dalších písem, potřebných pro diplomacii, armádu, obchod i umění. Psalo se na různé materiály, zpočátku na tenký olověný plech, později na papyrus a pergamen. Vyvíjel se i písařský nástroj, rydlo, třtinové nebo rákosové pero, od 4. – 5.století brkové. Též technika psaní se změnila. Inkoust se vyráběl ze sazí nebo z duběnek. Pro zdobení zvláště drahých spisů se používala organická i anorganická barviva, stříbro a zlato. Tato písma se nazývají římská písma knižní. Ve svém vývoji vycházela z nápisových písem, ale zpětně měla na tato písma vliv. V 1. století př.n.l. vznikla klasická kapitála, o sto let později pak římské knižní písmo smíšené (scriptura mixta), které lze pokládat za jakýsi přechodový typ písma minuskulového. Ve 2.-3.století římská uniciála, která se stala formálním latinským písmem. Další užívanou formou římského písma byla asi v 5.století římská polounciála. Vedle písem s vertikální osou se vyvíjela písma kurzivní (italiky) se šikmo skloněnou osou, která měla v denním životě širší použití a byla při psaní svým sklonem přirozenější. Po pádu říše římské r.476 se vývoj římských písem zastavil a začala vznikat tzv. písma národní.