Česká próza od 90. let 19. století po 20. léta 20. století

– rok 1900 neznamená v české literatuře žádný významný přelom, autoři na začátku 20. století v podstatě pouze přebírají, prohlubují a modifikují myšlenky a postoje, se kterými do literatury vstupovala generace 90. let 19. století.
– na počátku 20. století stále pokračují ve své tvorbě realisté (A. Jirásek), naturalisté (Šlejhar, bratři Mrštníkové), vrcholí proud impresionismu (F. Šrámek). Krátce se objevil směr novoklasicismus, který klade důraz na vyváženou formu a řád uměleckého díla. V období mezi dvěma světovými válkami dosáhla česká literatura světové úrovně. Rozvíjí se množství uměleckých směrů i tvůrčích individualit. Národní cítění je postupně utlačováno cítěním sociálním. Pocity vlastenectví se později vracejí v době okupace a nástupu fašismu.
– v prvních letech po WWI se objevuje mnoho děl, které bezprostředně reagují na válku a popisují válečné prožitky z front. Válku autoři většinou chápou jako nesmyslné vraždění. Do této linie tvorby patří i literatura legionářská, která se inspiruje bojem a osudy legionáři v Rusku. Třetí skupinou děl inspirovaných WWI jsou díla zaměřená na jednotlivce. V reakci na válku se rozvinul i vitalismus. Myšlenky sociálních reforem můžeme najít u brněnské Literární skupiny a jejím časopisem Host. V této skupině můžeme nalézt i mnohé prvky expresionismu.
– ve 30. letech literaturu silně ovlivnila velká ekonomická krize a předzvěst budoucí války. Nejrozvinutějším žánrem se v tomto období stal román v mnoha podobách. Mezi nejoblíbenější formu patřil román společenský, často označován jako román řeka, který vždy zachycuje osudy alespoň jedné generace. Dalším z oblíbených typů románů byl tzv. román individuální, který na pozadí společenské problematiky věnuje pozornost individuálnímu lidskému osudu. Rozvíjí se i kritický realismus, psychologická próza, próza s existencionalistickými tendencemi, próza ruralistická (vesnická) a katolická.