Česká próza od poloviny 40. let do konce 60. let 20. století
– po skončení WWII zaplavila Československo vlna euforie a uvolnění, v prvních letech po válce autoři většinou vyjadřují pocity radosti a štěstí z konce válečného konfliktu a ukončení okupace Československa a osvobození od fašismu. Toto radostné období však trvá pouze do konce 40. let, protože ke konci desetiletí u nás moc definitivně přebírají komunisti a Československo se dostává pod správu Sovětského svazu. Je u nás rozvíjen kult stalinismu, je zaváděna cenzura, oficiální literatura má budovatelskou tématiku a musí být podřízena budování socialismu a komunismu. Řadě autorů je znemožněno svobodně tvořit. Roku 1953 se však smrt Stalina stala jakýmsi impulsem k postupnému uvolňování situace a poměrů ve společnosti a kultuře, cenzura je postupně rušena a řada autorů může začít opět psát legálně. Uvolňování poměrů trvá až do roku 1968, kdy situace vyvrcholí Pražským jarem. Československo dosahuje takové míry svobody, jaké se nepodařilo dosáhnout žádné jiné zemi východního bloku. Cesta ke svobodě je však ukončena intervencí a následnou okupací ČSR vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Později začíná proces zvaný normalizace, kdy byli zrušeny všechny demokratické reformy, které byli zavedeny v předešlých letech. Je nastolena totalitní vláda komunistické strany. Během uvolňování situace v 60. letech vzniklo několik hlavních literárních skupin, které tvořili.
