Evropská hrdinská lyrika a dvorská epika

– středověká světská poezie se začíná silněji uplatňovat v době, kdy po všeobecném hospodářském rozvratu, který následoval po zániku západořímské říše, nastává uklidnění a zpevnění feudálního řádu
– základním obsahem poezie – oslava ideálního šlechtice, rytíře a jeho ctností, k němuž patřila věrnost lennímu pánu a králi, šíření křesťanské víry a její obhajoba proti nevěřícím, úcta k ženě, samozřejmě urozené, a povinnost ochraňovat chudé, sirotky a vdovy
– tyto morální a společenské povinnosti se v poezii zobrazují vzory ušlechtilých rytířů a jejich hrdinských činů
– v pozdější době, hlavně vlivem křížových válek, proniká do této poezie exotika a dobrodružství
– ideál rytířského života zobrazují eposy, skládané s výpravnou šíří, ale často s malým pochopením pro historické souvislosti nebo odlišnost jednotlivých historických epoch (proto např. král Alexandr Veliký bývá představován jako křesťanský panovník šířící víru mezi pohany, starověcí hrdinové z Iliady líčeni jako rytíři, Odysseus je podle těchto středověkých představ hrabětem atd..)
– středověké rytířské eposy vznikají u všech západoevropských národů a jsou si v mnohém příbuzné; jeden skladatel přejímal od druhého nejen hrdiny a jejich osudy, ale i charaktery postav a dějové situace (středověké literatuře byla původnost cizí, skladatel se nesnažil o nalezení původní a dosud nezpracované látky, ale zdůrazňoval jako přednost svou závislost na cizím díle, výslovně jmenoval vzor, z něhož někdy přejímal celé partie; jeho ctižádostí bylo látku nově upravit; jako byl podle dobového nazírání pevný a nezaměnitelný společenský řád i vírou zjevené pravdy, podobně byly dány i jisté literární látky, které se obvykle pouze formálně obměňovaly
– nejznámější skladbou starofrancouzské hrdinské epiky je Píseň o Rolandovi asi z 11. století, oslavující činy rytíře Rolanda z družiny Karla Velikého (Roland jako velitel zadního voje křížové výpravy proti španělským Arabům je zrazen nevlastním otcem a zaskočen nepřáteli. Přísný řád rytířské kázně mu nedovoluje se dovolávat pomoci hlavního vojska. Marně jej přemlouvá přítel Olivier, aby zatroubil na kouzelný roh a přivolal pomoc. Roland nezná jinou povinnost než bojovat proti přesile, hájit čest svého krále a nakonec hrdinsky padnout.)
– obdobou této francouzské skladby je španělský epos Píseň o Cidovi z poloviny 12. století, opěvující udatnost španělského národního hrdiny Cida (Rodriga Diaze de Vivar) v bojích proti Maurům
– v Anglii, Francii , Německu – jiný ráz – cyklus pověstí o polomytickém bretaňském králi Artušovi, jeho nevěrné ženě Guinevře, čaroději Merlinovi a rytířské družině, která zasedá kolem kulatého stolu. Patří k ní proslulí hrdinové Parcival, Lohengrin, Lancelot.. Osudy některých z nich jsou spojeny s historií hledání zázračné misky s Kristovou krví, sv. Grálu, i s pověstí o společnosti rytířů svatého Grálu na hradě Montsalvage. Válečný život a dobrodružné příhody ustupují v tomto cyklu mystice a náboženskému zanícení. (Předlohou pro hudební dramata R. Wágnera)
– na základě keltské pověsti vznikla epická skladba Tristan a Izolda ve 12. století ve Francii, pak v Německu i do staročeské literatury; příběh Tristana a Izoldy patří k nejoblíbenějším milostným látkám ve středověku (Námětem osudová láska a její boj proti předsudkům. Tristan dobyl pro svého strýce krále Marka plavovlasou Izoldu. Nedopatřením vypijí oba nápoj lásky, určený pro starého krále. Propadnou milostné vášni, která po různých dramatických příhodách skončí pro oba tragicky.)
– nejrozsáhlejší a nejznámější německá skladba Píseň o Nibelunzích pochází sice ze začátku 13. století, ale základ pověsti je mnohem starší (Ústředním hrdinou skladby je princ Siegfried a jeho krásná žena Kriemhilda, dějovou osnovu tvoří vylíčení Siegfriedova úkladného zavraždění příbuznými a strašlivá pomsta Kriemhildy na jeho vrazích)
– ruský hrdinský epos Slovo o pluku Igorově z 12. století vypravuje o vojenském tažení knížete Igora Svjatoslaviče proti Polovcům, o jeho porážce, zajetí a útěku
– za příklad všech rytířských ctností si středověk nakonec vybral nikoli současného hrdinu, nýbrž makedonského krále Alexandra Velikého; osudy největšího dobyvatele starověku přitahoval fantazii skladatelů, každý národ západoevropské kulturní oblasti se zmocnil této poutavé látky a vybral z ní to, co vyhovovalo jeho povaze; nejznámější skladbou o Alexandrovi se stala latinsky psaná báseň francouzského skladatele Qualtera Castellionského z konce 12. století, z ní vyšla také další zpracování, např. německá skladba o Alexandru Velikém od Ulricha von Etzenbach (konec 13. století) a také staročeská Alexandreida od neznámého skladatele
– dvorská milostná poezie – rozvíjí se na jihu Francie – zde dlouho působily silné tradice antické kultury; feudální šlechta tu neměla onen bojový charakter jako v jiných zemích, pokročilá výroba, soustředěná ve městech, rozhodla o vyšší kulturní úrovni této oblasti; rytíř zde neválčil o čest a slávu vlastní nebo svého pána, ale usiloval o přízeň vznešené dámy a místo vzdálených zemí dobýval srdce hradní paní
– milostná touha v této poezii má vždy podobu služby, láska se pojímá jako poddanství a je vždy nešťastná, protože se vesměs opěvuje žena provdaná za jiného – hlavní rysy tzv. trubadúrské poezie, rozšířené později z jižní Francie do celé západoevropské kulturní oblasti