Trubadúři

– trubadúři byli básníci z povolání, obvykle chudí rytíři, kteří putovali od hradu ke hradu a přednášeli své skladby, někdy i skládali nápěv, jindy je doprovázel potulný hudebník žakéř, který hrál na strunný nástroj
– v severní Francii se trubadúři označovali jako truvéři, v německých zemích jako minnesängři
– trubadúři zpívali o lásce ke krásné a duchaplné ženě, avšak tato láska má rysy schematické obecnosti, protože jen málokdy vyjadřuje osobní prožitek
– složitost trubadúrské poezie se projevila v několika nových básnických útvarech, nejoblíbenější z nich byla milostná kancona, pastýřská píseň (pastorela) – rytíř a pastýřka, jitřní píseň (alba) – loučení milenců za ranního svítání (Václav Hanka pro ně vytvořil český název svítáníčka)
– vedle námětů milostných i tématika této poezie – přírodní a společenská, nejednou ostře satirická
– milostná dvorská poezie pronikala v druhé polovině 13. století i na dvůr přemyslovských králů, zejména Přemysla Otakara II. a Václava II., nikoli ovšem v tvorbě české, nýbrž německé; byla už projevem nového životního pocitu a nového kulturního stylu, gotiky, která se tehdy začala šířit v našich zemích
– gotika – nejdříve ve stavbě chrámů, hradů, klášterů; oproti románskému slohu má lehkost a směřuje do výšky; na rozhraní 13. a 14. století proniká gotika i do malířství a sochařství; gotické výtvarné umění charakterizuje proti románskému slohu větší míra zesvětštění, má schopnost výstižněji vyjádřit životní pocity soudobých lidí