Funkční styly

1. Styl prostě sdělovací. V projevech s funkcí prostě sdělovací nejde o nic jiného než o to dorozumět se. Do této oblasti patří všechny běžné rozmluvy, zprávy, oznámení, upozornění, jednoduché popisy a vyprávění. Tyto projevy se vyznačují volbou nehledaných slov, jednoduchou větnou stavbou i jednoduchou kompozicí. Využívání ustálených konverzačních obratů, oslovovacích výrazů (lidičky), ukazovacích zájmen, samostatných větných členů, vsuvek a elips (Třešně, ty mi chutnaly nejvíc. Nevím co dřív.), kontaktových a apelových výrazů (to víte), expresivních prostředků, parazitních slov (prakticky, vlastně).
2. Styl odborný. Cílem vědeckého projevu je podat přesné, výstižné a úplné poučení o zkoumaném jevu. Přesnosti a jednoznačnosti se dosahuje důsledným užíváním vědecké terminologie a propracovanou větnou stavbou. Podle stupně odbornosti můžeme odborný styl členit na styl vědecký, prakticky odborný a popularizační.
3. Styl administrativní. Styl informativní a věcné komunikace (někdy bývá přiřazován k stylu odbornému), vyčlenil se z odborně praktické oblasti. Užívá se zde mnoho ustálených prostředků a mnohdy i celých formulací (přesné, až stereotypní vyjadřování).
4. Styl publicistický. Je to styl novin, časopisů a publikací věnovaných aktuálním společenským otázkám a styl projevů řečnických. Cílem těchto projevů je poučení, vzdělávání a informace, přesvědčování (získávání, ovlivnění). Požadavkem na publicistický styl kladeným je aktuálnost a pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost, variabilnost a působivost, originalita, výrazová úspornost. Aby bylo publicistické vyjadřování působivé, užívají autoři hojně aktualizovaných pojmenování, zvláště obrazných, slov citově zabarvených, vzbuzují zájem čtenářů přitažlivými nadpisy. Uplatněny jsou rovněž automatizované výrazy a publicistická frazeologie (nebezpečí schematičnosti).
5. Styl umělecký. Základem díla bývá zpravidla jazyk spisovný, ale autoři využívají nejednou i prostředků jiných útvarů národního jazyka. Způsob využití jazykových prostředků tu bývá neobyčejně rozmanitý. V některých dílech, zvláště ve veršované poezii, vystupuje jazyková stránka a její jednotlivé složky (např. rytmus nebo obraznost) velmi silně do popředí. V jiných, např. v dramatu, se však často jazykové vyjádření neliší nápadněji od běžné řeči.