Humor ve světové literatuře
Antické Řecko
Ezop (Aisopos) – archaické období; Želva a zajíc, Osel a kůň
dithyramby = kozlí tance – oslava boha Dionísa; počátky dialogu – dav se ptal boha a on jim odpovídal; postupně se z nich vyvinula komedie jako protipól tragedie
Aristofanes – attické období; ironie vůči společnosti i předchůdcům; vychází z běžného života; Lisistráté, Žáby – výsměch literárním snobům, Jezdci, Ptáci – výsměch bohům, politikům, …
Menandros – helenistické období; komedie až taškařice – konkrétní postavy a uzavřený děj; vkládá moudra otrokům; lidské vlastnosti a mezilidské vztahy; Škarohlíd
Antický Řím
Titus Maccius Plautus – helenistické období; inspirace Menandrem; láska, únosy dívek, podvedení; komedie charakterová, zápletková, frašky; Lišák Pseudolus, Chlubný voják, Komedie o hrnci (-> Moliere – Lakomec)
Publius Terentius Afer – helenistické období; komedie jsou vážnější, formou činohry; Dívka z Andru
lidové popěvky – reakce člověka na to, co se děje v okolí; Popěvky na Caesara, Popěvky na Augusta
Středověk
zvířecí epos – spojením několika bajek; Román o Renartovi (Lišákovi)
žákovská tvorba – makarónské písně – záměrné směšování latiny s češtinou za komickým účelem; vagantská poezie – vytvářena potulnými nebo žebravými žáky (tzv. vaganty)
