NÁRODNÍ OBROZENÍ

Mezi lety 1770-1850
Koncem 18. stol. se feudalismus stal přežitkem a vznikl nový směr osvícenectví. Pokrok, rozum a věda bojovali proti nevědomosti, slepému následování náboženské víry a pověrám. Hlavním prvkem se stal rozum.
U nás nebylo osvícenectví tak markantní jako ve Francii a Anglii. Reformy Marie Terezie a Josefa II. byly jen částí reforem v Evropě. Nejdůležitější bylo vydání tolerančního patentu, zrušení nevolnictví a zavedení povinné školní docházky. Zrušení nevolnictví mělo za následek přesun venkovského, česky mluvícího obyvatelstva do poněmčelých měst a postupně získávalo převahu. Boj německého a českého obyvatelstva upevňovalo v Češích národní uvědomění a stalo se hlavní oporou národního obrození. Velkým uvolněním bylo i zmírnění cenzury. Postupně se vytvořil odmítavý postoj osvícenecké šlechty vůči panovníkovi. V této době byli nositelé osvíceneckých ideálů hlavně Němci.
Národní obrození můžeme rozdělit do 3 období.
1. období 1770-1805, kdy hlavním vzorem je osvícenství, existenčně závislé na šlechtě, zájem o dějepisectví
2. období 1805-1830, hlavním zájmem je jazyk, myšlenka slovanské vzájemnosti, rozvíjí se umělá a náročná literatura – teoretické spisy, sborníky, diskuse, kritika. Vzorem se stává preromantismus.
3. období 1830-1850 čeština se stala oficiálním jazykem literatury, rozvíjí se krásná literatura – poezie, próza, drama, ale i publicistika.
Propagace austroslavismu.