Soustava českých hlásek

– samohlásky (vokály) – volný průchod výdechovému proudu, tónový charakter
– souhlásky (konsonanty) – výdechový proud naráží na překážku (úžinu nebo závěr), šumový charakter
– samohlásky – v češtině 10 fonémů (a, e, i, o, u, á, é, í, ó, ú), jim odpovídá 14 grafémů (navíc y, ý, ů, ě)
– všechny české samohlásky jsou: znělé a ústní; krátké a dlouhé
– dvojhlásky (diftongy) – spojení dvou samohlásek – ou, au, eu (poslední dvě v přejatých slovech)
– souhlásky – je jich celkem 25
– znělé (hlasivky kmitají) x neznělé (hlasivky nekmitají) – souhlásky párové (d-t, b-p, š-ž atd.)
– ústní (dutina nosní je zavřeno, neúčastní se artkulace) x nosové (m, n, ň)
– podle způsobu tvoření:
– závěrové – cesta výdechovému proudu zcela zahrazena, proud ji prorazí, exploze (d, p,..)
– polozávěrové – nejprve úplný závěr, pak jeho postupné uvolnění a přechod v úžinu (c, č, dz, dž)
– úžinové – cesta výdechovému proudu zúžena (f, s, …)
– podle místa tvoření:
– obouretné (b, p, m)
– retozubné (v, f)
– zubodásňové přední (d, t, a, c, dz, z, s, l, r, ř)
zadní (č, dž, ž, š)
– tvrdopatrové (ť, ď, ň, j)
– měkkopatrové (g, ch, k, velární n – v pozici venku)
– hrtanová (h)
– celý konsonantický systém lze uspořádat přehledně do tabulky (místo tvoření x způsob tvoření), omezený formát této maturitní otázky nám ji ale zařadit nedovoluje

– slabika – část slova vyslovená jedním nárazem dechového proudu
– aspoň jedna hláska slabiky musí být slabikotvorná (samohlásky, ze souhlásek r, l, m)
– otevřená (končí samohláskou) x zavřená (končí souhláskou) – v češtině tendence k otevřeným slabikám

– slovní přízvuk – v českých slovech na první slabice
– ve spojení jednoslabičné předložky s následujícím slovem se přízvuk přesouvá na předložku, takže předložka s jménem tvoří přízvukový celek
– na liché slabice v troj- a více slabičných slovech – vedlejší přízvuk
– v souvislé řeči některé výrazy vlastní přízvuk nemají, připojují se k předcházejícímu přízvučnému slovu – příklonky, např. krátké tvary zájmen (mě, tě se, mi atd.), tvary pomocného slovesa být (jsem, jsi, bych atd.)
– výrazy bez vlastního přízvuku tvořící zvukovou jednotu s předcházejícím přízvučným slovem – předklonky

– členění na promluvové úseky – menší zvukové a významové celky
– větný přízvuk – přízvuk, kterým některé slovo ve větě vyniká nad ostatními slovy
– v běžné větě – réma (jádro výpovědi) na konci, tam také bývá i větný přízvuk
– melodie (intonace) – změna výšky hlasu

Výslovnost
– je třeba zachovat náležitou kvalitu samohlásek i jejich náležitou délku
– při výslovnosti souhláskových skupin dochází k asimilaci (spodobě) znělosti – většinou regresivní, řídí se poslední souhláskou, např. sbor [zbor], vztyčit [fstyčit] atd.
výjimku tvoří souhláska v – asimilaci způsobuje, ale sama ji nevyvolává
skupina sh se vyslovuje dvojím způsobem – shoda – [schoda] x [zhoda] – častější na Moravě
– na konci slova – místo znělé neznělá
– výslovnost s rázem – ráz má na předcházející souhlásku vliv jako neznělá souhláska) – v okně [f ´okně]

Výslovnost cizích slov
– pozor na nespisovnou výslovnost k jako g ve slovech motocykl, demokracie atd.
– cizí jména vlastní vyslovujeme podle výslovnosti cizího jazyka (Viktor Hugo [viktor igo]), užíváme však pouze české hlásky
– někdy je možné dvojí psaní i dvojí výslovnost – diskuse i diskuze, renesance i renezance atd.

– výslovnost českých i cizích slov je kodifikována v příručce Výslovnost spisovné češtiny I, II