Staroslověnština
Roku 863 přišli na Velkou Moravu dva bratři ze Soluně – Konstantin (celým jménem Konstantin Filozof, později přijal mnišské jméno Cyril) a Metoděj. Na žádost knížete Rostislava byli vysláni císařem Michalem a patriarchou Fótiem (světská a církevní hlava Byzancie). Předpokládá se, že na Moravu přinesli již hotové překlady některých náboženských a bohoslužebných textů. Pro tyto potřeby upravili z malých písmen řecké abecedy první slovanské písmo – hlaholici. Později bylo vytvořeno z velkých písmen řecké abecedy zjednodušené, řečtině podobnější písmo, cyrilice (současná azbuka s ní vykazuje mnoho shodných rysů). Například ještě Dobrovský (autor věhlasného díla Základy jazyka staroslověnského, konstituoval slavistiku jako autonomní vědeckou disciplinu) se mylně domníval, že z obou písem je hlaholice starší. Na jeho obranu ovšem dodejme, že neměl k dispozici dostatečné množství autentických památek. Nedlouho po zveřejnění Dobrovského úsudků našel Pavel Šafařík při Chrámu sv. Víta Pražské hlaholské zlomky a ocitl se tak mezi prvními, kdo zpochybnili a záhy vyvrátili teorii o cyrilici coby starším z obou písem. Jazyk, do něhož bratři překládali, dnes označujeme jako staroslověnština (nebo stará církevní slovanština). Jedná se o jazyk liturgický (bohoslužebný), umělý. Původem je staroslověnština bulharsko-makedonský dialekt z okolí řeckého města Soluně. Jako první vyslovil teorii o vzniku staroslověnštiny v bulharsko-makedonské oblasti Josef Dobrovský. Zásluhy staroslověnského jazyka jsou vskutku dalekosáhlé. Předně si uvědomme, že se jednalo o jazyk principiálně liturgický, o čemž výmluvně svědčí mnohočetné doklady z oblasti lexika. Svou náboženskou funkcí, třebaže dominantní, se však staroslověnština nevyčerpala. Krom šíření křesťanství měla výsostné zásluhy na obraně proti západním kulturním vlivům a, zapojeno do širší časové perspektivy, také na modulování moderních slovanských jazyků. Žel autentických dobových materiálů se nám dochovalo velmi málo, obraz doby namáhavě skládáme z nečetných, často pouze fragmentárních opisů staroslověnských děl vzniklých ve středověku.
Staroslověnština je nejstarobylejší písemně doložený slovanský jazyk, který je svým archaickým rázem nejbližší historicky nedoložené praslovanštině. V staroslověnštině jsou zachovány jery, nosovky, plně rozvinutá soustava jednoduchých préterit (minulých časů), plně rozvinutý duál (dnešní tvary rukama, nohama – zbytky duálových tvarů) atd.
Stejně jako dnešní čeština byla i staroslověnština jazyk silně flexivní, tedy tíhnoucí k ohýbání slov, a proto také můžeme uvnitř jazyka identifikovat skloňovací paradigmata (vzory). U podstatných jmen rozeznáváme tzv. kmeny (a-kmeny, o-kmeny atd.), substantiva dále vyjadřují kategorie rodu (maskulinum, femininum, neutrum), čísla (singulár, plurál, duál) a pádu (u většiny kmenů jich existuje sedm, tedy stejně jako dnes). Slovesa mohla vyjadřovat rozličné časy: prézent (tedy přítomný čas), minulé časy – aorist (základní minulý čas, tvořil se od dokonavých i nedokonavých sloves), imperfektum (vyjadřoval děj, který se v minulosti opakoval, nebo průvodní okolnost k minulému ději), perfektum (později nahrazen préteritem), pluskvamperfektum (předčasnost v minulosti), budoucí čas nebyl jednotně stanoven. Kromě času dále slovesa vyjadřovala kategorie způsobu (indikativ, imperativ, kondicionál), vidu a rodu (aktivum, pasivum). Slovesa se tvořila od prézentního a infinitivního kmene, v souvztažnosti s tím pak rozlišujeme 5 prézentních a 6 infinitivních slovesných tříd.
Význam staroslověnštiny pro české prostředí a češtinu spočívá v tom, že zprostředkovala styk našich zemí s tehdejší vyspělou kulturou byzantskou a že za svou více než dvěstěletou existenci (jako datum jejího zániku se s oblibou traduje rok 1097, kdy byli ze Sázavského kláštera vyhnáni poslední kněží udržující cyrilometodějskou, tedy staroslověnskou liturgii, tento milník musíme ale chápat pouze orientačně) v roli kulturního (písemného) jazyka u nás měla nepochybně vliv i na formování češtiny ve funkci kulturního jazyka. Čeština přejala ze staroslověnštiny nebo jejím prostřednictvím z dalších jazyků (z řečtiny) též řadu lexikálních prostředků, zejména z oblasti náboženské terminologie: modlit se, prorok, učedník, mučedník, apoštol atd.