Struktura a kompozice v próze

– strukturu literárního díla tvoří všechny prostředky, které se na něm podílejí; základní z nich jsou: tematika
kompozice
jazyk
– tematiku tvoří soubor témat (někdy se užívá i pojmu námět díla), tématem rozumíme jev uvedený v díle
– kompozice je způsob zařazení a spojení témat
– umělecké jazykové prostředky představuje jazyk (ve své umělecké platnosti; kromě toho zde má jazyk i funkci běžně sdělovací)
– struktura – určitá suma jednotlivin, některé jednotky působí dynamicky v rámci dialektických vztahů (struktura určována právě vztahovostí, která ji dynamizuje)
– labilní, stále pohyblivá souhra sil
– tvoří ji vzájemné vztahy složek díla
– obsahuje konvergentní i divergentní prvky, je nerozložitelná (i když pracovně, pro účely analýzy díla ji rozložit můžeme)

Tematika
– mezi tématy může být vztah paralelnosti, nadřazenosti i podřazenosti (tj. hierarchie)
– rozlišujeme zejména následující typy témat (uvádíme na příkladech z knihy Babička Boženy Němcové):
– celkové téma – to je „nejvyšší“ téma díla; např. život na venkově během čtyř ročních období
– hlavní téma – téma ústřední; postava babičky
– vedlejší téma – drobnější téma; příběh Míly a Kristly, postava Barunky aj.
– motiv – nejdrobnější téma, tematický prvek již dále nerozložitelný; babiččin dukát, dárky pro děti při příjezdu apod.
– epizoda – větší tematický celek, který má víceméně samostatný charakter a s ostatními tématy je spjat volně; příběh Viktorky
– vložka – představuje vysloveně samostatný útvar vložený do díla; např. lidová písnička vložená do textu
– tematika má vůdčí postavení ve struktuře literárního díla, hlavními druhy témat jsou postavy, prostředí a děj;
– postava – téma člověka v díle; způsob, jímž je postava vytvořena, se nazývá charakteristika (vnější či vnitřní); témata, z nichž je postava vytvořena, jsou zejména zevnějšek, povaha, jednání, činy, vnitřní život
– prostředí – veškerý vnější svět, který obklopuje postavu a v němž se rozvíjí děj; je to jednak hmotné prostředí, jednak i psychický, sociální a ideová atmosféra; prostředí může být vykresleno zevrubně, náznakově nebo vůbec ne, může být reálné i vymyšlené apod.
– děj – změna stavu; mohou být děje přírodní, lidské nebo častěji kombinované
– nejdůležitějšími prostředky tematické výstavby jsou individualizace a typizace

Kompozice
– způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků se zřetelem k celkovému záměru a uměleckému smyslu
– v kategorii času se uplatňují především dva principy – chronologický (shoda s „přirozeným“ uspořádáním jevů) a retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem)
– místní souvislosti se uplatňují zejména v popisných partiích; motivy bývají rozkládány na místa, kde mohou nejlépe splnit svou charakterizační funkci

Jazyk
– je dán autorovým uměleckým záměrem
– má vedle sdělné funkce i funkci estetickou
– určován ne svými vlastnostmi, ale funkcí–> funkční jazyk – využívá všech vrstev národního jazyka (ale jeho základem je jazyk spisovný) – dialektismy, expresivní slova, vulgarismy, slangové výrazy atd.
– jazyk spisovný je pro básnictví pozadím, na kterém se odráží esteticky záměrná deformace jazykových složek díla, porušování spisovné normy
– aktualizace (opak automatizace) – v básnickém jazyku samoúčelná, staví do popředí sám akt jazykového vyjádření