Umělecký styl. Vypravování, líčení, charakteristika

Umělecký styl je styl umělecké prózy, dramatu a poezie. Společná pro všechny tyto umělecké oblasti je především dvojí funkce, funkce poznávací a funkce estetická. Estetická povaha uměleckého díla je v jeho estetické působivosti. V uměleckém stylu se využívá všech jazykových prostředků spisovných, ve vhodné míře i prostředků a podob nespisovných, archaismů a neologismů.

Vypravování
– útvar slohového postupu vyprávěcího
– v běžných hovorech – prosté vypravování událostí, zážitků
– v umělecké literatuře – základ epických děl
– v publicistice – fejeton, reportáž, črta
– v odborných pracích
– důležitost zápletky (x dějový popis – bez zápletky)
– požadavek názornosti a živosti vypravování
– kompozice – vedle postupu vyprávěcího i postup popisný, charakterizační, úvahový i informační
– vyprávěcí postup – události v pohybu, vývoji a čase; základní čas vypravování je čas minulý
možnosti:
– vytváření postupné dějové linie (zachován časový sled dějů)
– dodatečné podání dějové složky (např. v detektivce)
– retrospektivní postup (zvl. vzpomínky) – vyprávění s rámcem (vychází se z konce událostí a pak se vyprávění vrací k začátku)
– odbočení od základní dějové linie – retardační účinek (zpomaluje vypravování, zvyšuje napětí)
– popisný postup
– prostředí v souvislosti s událostmi
– subjektivní popis (líčení) – lyrický popis, obrazné prostředky, dějová slovesa, personifikace, volný sled smyslového vnímání
– dějový popis (bez zápletky), hromadění informací, výčet x statický popis (zeslabena dějovost, v popředí stav popisovaného objektu)
– rychlost vnímání – využití vět jednočlenných jmenných
– charakterizační postup
– charakteristika postav, prostředí
– výkladový postup
– objasňuje vnitřní příčinné vztahy
– řeč vypravěče a řeč postav
– původně (v starší próze) – objektivnost vypravěče, subjektivnost jednajících postav
– později (v novější próze) – subjektivizace vypravěče
– řeč přímá, nevlastní přímá, polopřímá; vnitřní monolog
– jazyk vypravování – názorný a živý
– syntax
– maximální rozmanitost, nepříliš složitá větná stavba
– dějové napětí
– krátké, souřadně spojované věty
– opakování spojek, zvláště souřadících, anebo bezespoječné věty
– prézens historický při uvádění děje probíhajícího v minulosti
– střídání přímé řeči postav
– uvolnění dějového napětí – delší věty, složitější větná stavba