Vývoj českého pravopisu, pravopis cizích slov

Vývoj českého pravopisu
– primitivní pravopis (původní) – jednoduchý; hlásky v češtině, které latina neměla, označovány písmenem pro hlásky zvukově nejbližší
– spřežkový pravopis – k označování hlásek, které má proti latině čeština navíc, používány spřežky, tj. spojení dvou i více latinských písmen
– např. spřežka cz mohla označovat jak c, tak č (stejně rz – r nebo ř atd.), dále pak spřežkový pravopis nerozlišoval kvantity (délky) samohlásek – to vše vedlo k nejednoznačnosti některých tvarů
– pravopis diakritický – s největší pravděpodobností zaveden Janem Husem; navrhl diakritická znaménka: nabodeníčko dlúhé (čárka označující délku samohlásky) a nabodeníčko krátké (tečka označující měkkost samohlásky); viz Husův spis de ortographia Bohemica (O pravopise českém)
– bratrský pravopis (platil až do národního obrození)
– místo teček nad souhláskami zaveden háček – ž, š, ř
– hláska j se píše písmenem g
– dvojhlásky aj, ej se píší ay, ey
– hláska v se označuje písmenem w (wěc)
– písmeno v označuje na začátku slova hlásku u (vslyš = uslyš)
– délka samohlásek se označuje čárkami, ale í se píše písmenem j (gegj = její)
– po c, z, s a ve spojce i se píše vždy jen y (cyzý)
– Dobrovského analogická oprava pravopisná – zavedení i po c a ve spojce y, po s, z se podle analogie začalo psát i nebo y (1. pád páni – psi, 4. a 7. pád pány – psy)

Psaní slov přejatých
– původní pravopis:
abbé, watt, wolfram, revue
– počeštěný pravopis
aféra, prézens, hokej, téma, tematický, teze, komise, adresa, ale džez i jazz, makeup i mejkap
– s a z
– kde se vyslovuje s jako z, píše se z:
analýza, organizace, poezie, gymnázium;
kurs i kurz, realismus i realizmus, diskuse i diskuze, renesance i renezance aj.
– označování délky:
– délka tam, kde se vyslovuje: akvárium, téma, sérum, filé
– obojí: benzin i benzín, citron i citrón, sezona i sezóna, ortopedie i ortopédie aj.
– krátké: na -ura: brožura, literatura
-una: laguna, tribuna