Vývojová období českého jazyka

Hláskové rozdíly mezi slovanskými jazyky
– skupiny –or-, -ol-, -er-, -el-…v češtině na ra, la, re, le
golva (praslovansky), glava (staroslověnsky), hlava (česky), glowa (polsky)
– skupiny dj, tj, kt – v češtině na z, c
medja (praslovansky), mez (česky), medza (slovensky), meža (rusky), obdobně svetja, svíce, svieca, sveča
– skupiny dl, tl – zůstaly jen v západoslovanských jazycích (čeština, slovenština)
česky křídlo – rusky krylo, pletl – plel atd.

Hláskoslovné změny na rozhraní praslovanského období a počátku vývoje češtiny
– stahování (kontrakce) samohlásek – splývání 2 samohlásek, mezi nimiž bylo j, v jednu samohlásku; v ruštině neprovedeno
novaja – nová, dělaješ – děláš, stojat – stát atd.
– zánik nebo náhrada (vokalizace) jerů – v češtině podle Havlíkova jerového pravidla: sudé jery (počítáno od konce) se měnily na samohlásky, vokalizovaly se v e, liché zanikly
– zánik nosového e a o – denazalizace (kromě polštiny)
v češtině – nosové o na u, nosové e na e, ě nebo a
– změny v přízvuku – v praslovanštině – volný a pohyblivý, v češtině a slovenštině – ustálený na první slabice, v polštině – na předposlední slabice
– zkracování samohlásek – v praslovanštině krátké i dlouhé, rozdíl zůstal v češtině

Hláskoslovný a tvaroslovný vývoj češtiny
A. Vývoj souhlásek
– zánik párové měkkosti souhlásek
– změna r´> ř (r´epa> řepa)
– změna g> h (noga> noha)
– změna šč> šť (Ščepán> Štěpán)

B. Vývoj samohlásek
Ve 12. – 14. stol.
– přehláska a> ě, á> ie po měkkých souhláskách (duša> dušě)
– přehláska u> i, ú> í po měkkých souhláskách (mužu> muži)
– přehláska o> ě, ó> ie (koňóm> koniem)
– ztráta jotace – změna ě> e (vyjma po retnicích p, b, v, m)

Ve 14. – 16. stol.
– změna ó> uo> ů – diftongizace, pak monoftongizace (kóň> kuoň> kůň)
– změna ú> au> ou – diftongizace (súd> saud> soud)
– úžení ei> í, é> í (viera> víra, obilé> obilí)
– změna stejnoslabičného aj> ej (vajce> vejce – ale va-jec)

C. Vývoj tvarosloví
– zánik duálu
– rozlišení podstatných jmen podle životnosti
– odlišení jmen typu vladyka, panoše od vzorů žena, duše (dnes vzory mužské – předseda, soudce)
– zánik některých slovesných tvarů minulých:
– aorist – jednoduchý slovesný tvar minulý, vyjadřuje minulý děj hlavní (např. vedech – vedl jsem)
– imperfektum – jednoduchý slovesný tvar minulý, vyjadřuje minulý děj vedlejší (např. vediech – vedl jsem); složené slovesné tvary minulé až od 15. století
tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by…) dodnes vyjadřuje kondicionál
– plusquamperfektum – složený tvar času předminulého (byl jest nesl)
– rozšíření koncovky –m od sloves atematických (jsem, viem, jiem, dám, mám) k ostatním slovesům, které mají v koncovce přítomného času dlouhou souhlásku