Starověká literatura

1. Starověká literatura

Staroorientální literatury

1. Literatura sumerská neboli akkadská
vznikala ve 4. tisíciletí př. n. l., je nejstarší
počátky světové literatury jsou spjaty s nejstarší kulturně vyspělou civilizací, se sumerskou civilizací v Mezopotámii. Sumerové již 3000 let př. n. l. používali klínové písmo vytlačené do hliněných destiček. Znalost písma byla rozšířena jen mezi vzdělanými vrstvami, jako byli kněží (někdy i panovník), a mezi těmi, kteří potřebovali ke své práci umět číst a psát – obchodníky a písaři. Písmo používali v administrativě, z této doby pochází Chamurappiho zákoník, základ pozdějších právnických spisů, ale také k záznamu odborných poznatků z medicíny a astronomie.
využívala klínové písmo, psalo se trojhranným rydlem na hliněné tabulky
nejznámější lit. památkou je Epos o Gilgamešovi – Gilgameš byl králem města Uruku, byl to krutý panovník, kolem celého města nechal stavět hradby, na kterých zemřela spousta lidí. Když mu zemřel jeho nejlepší a vlastně jediný přítel – obr Enkidu, dostal strach ze smrti. Proto se vydal do světa hledat nesmrtelnost. Nebyl však schopen splnit zadaný úkol, proto se musel potopit na mořské dno, kde se mu podařilo utrhnout rostlinu nesmrtelnosti. Když se cestou domů chtěl napít vody ze studny, rostlinu si položil na zem, kde mu ji snědl had. Gilgameš se zklamaný vracel domů a když přicházel a viděl své město, uvědomil si, že člověk se stává nesmrtelným jen svými činy.
2. Hebrejská literatura
vzniká až v 1.tis.př.n.l., tvoří most mezi literaturou orientální a evropskou. Neznámější soubor slovesných památek se nazývá Písmo svaté neboli BIBLE. Původně šlo o hebrejské náboženské texty, které křesťanství označilo jako Starý zákon a učinilo je součástí křesťanské bible.
Nejstarší část Starého zákona tvoří tzv. tóra neboli Pentateuch (Pět knih Mojžíšových), obsahující báje o stvoření světa a člověka. Začátek první knihy (Genesis) vypráví o stvoření prvních lidí Adama a Evy. Protože neuposlechli boží příkaz, že nesmějí jíst ze stromu poznání, byli vyhnáni z ráje a museli tvrdě pracovat. Jejich syn Kain zabil bratra Ábela. Zločiny se množily a Hospodin se rozhodl vyhladit lidstvo potopou. Zachránil se pouze Noe, který na boží příkaz vzal do svého korábu po páru od všech živočichů. Potomci Noemovi však začali stavět babylonskou věž, aby se vyrovnali bohu, ten jim popletl jazyky a lidstvo se rozdělilo na mnoho národů. Nejslavnějším potomkem Noemovým byl Abrahám, který vyvedl svůj lid z Mezopotámie do Palestiny. Bůh na něm žádal, aby mu obětoval svého syna Izáka, na poslední chvíli zadržel jeho smrtící ruku. Izákův syn Jákob se stal božím vyvolencem a dostal jméno Izrael. Jákobův syn Josef byl bratry prodán do egyptského otroctví, zde se stal královským místodržícím. Později se s bratry setkal a odpustil jim. Postupem doby upadli jejich potomci do nevolnictví, ze kterého je vysvobodil Mojžíš. Přes Rudé moře převedl svůj lid a na hoře Sinaj obdržel od Hospodina Desatero, což je soubor mravních přikázání, která měli Židé zachovávat mezi sebou i Hospodinem.
Na Pět knih Mojžíšových navazují Knihy soudců s příběhem o siláku Samsonovi a jeho bojích proti zrádné Dalile. Knihy královské líčí dějiny židovského národa za vlády králů Saula, Davida a Šalamouna. Tato část Starého zákona obsahuje také žalmy a milostnou lyriku Píseň písní (Píseň Šalamounova), která je součástí spisu Pět svitků, je to soubor svatebních písní. V Knize proroků je předvídán příchod Mesiáše ( Vykupitele), který založí říši spravedlnosti.
3. Literatura staroegyptská
první literární památky starověkého Egypta se objevují od 4. tisíciletí př.n.l.. Souvisejí s náboženstvím a vírou v posmrtný život, soustřeďovaly na oslavu panovníků a bohů, též milostnou poezii ,byly napsány hieroglyfickým písmem na svitcích papyru nebo na stěnách hrobek v pyramidách. Později se objevují další literární díla : oslavné básně – hymny a tzv. nauky – otcovské rady synovi
psalo se třtinovým perem
nejznámější památkou je Hymnus na slunce, jehož autorem je jeden z faraonů – Achnaton
– Kniha mrtvých – shrnuje nejdůležitější náboženské texty, které byly psány na papyrus a vkládány do sarkofágů mrtvých. Obsahují rady pro posmrtný život
4. Literatura staroindická
vznikala ve 2. tisíciletí př. n. l., za řece gangy
literatura starověké Indie je psána dvěma jazyky. Sanskrtem , nebo Védským jazykem , jehož název je odvozen od véd, neboli textů recitovaných během obětí. V indické literatuře převažuje poezie, která je zastoupena hlavně rozsáhlými veršovanými eposy. Epos Máhabharátha líčí ve 100 000 verších boj mezi dvěma rody. V Rámajámě svádí hlavní hrdina, bůh Višnu (jinak též Ráma) boj s démony o svoji ženu.
Jako vůbec poprvé ve světové literatuře se v Indii objevuje drama. Je zastoupené autorem komedií Kalidasou. Egyptským naukám se podobají filosofické rozmluvy mezi mistrem a jeho žákem – Upanišady. Oproti védám se zde autoři odklánějí od mytologie, místo toho uvažují o smyslu života a hledají základní princip všeho pomíjivého.
Některá indická díla jsou známá i dnes, například Bidpajovy bajky převyprávěl do češtiny Ivan Olbracht pod názvem O mudrci Bidpajovi a jeho zvířát­kách
i. Budhismus – jeho zakladatelem byl princ Siddháratha Gautama(*560 př. n . l. na úpatí Himaláje), který se vzdal bohatství a obrátil se k chudobě. Pod stromem pak došel v meditaci k osvícení a stal se Budhou, náboženství je založeno na 4 pravdách
Taoismus – tao=cesta, rozum -věřili, že existuje cesta, jak vykonávat věci správně
Hinduismus – reinkarnace
5. Literatura čínská
psalo se štětcem na papír či hedvábí, znakové písmo
v Číně se literární tvorba objevuje přibližně ve stejné době jako v Indii, kolem roku 1500 př.n.l. Je psaná znakovým písmem o 60 000 znacích, kde znaky představují jednotlivá slova, často se od sebe lišící jen intonací slabik. Číňané také jako první na světě vyráběli a psali na papír.
zachovala se hlavně lyrická poezie – Zpěvy staré Číny, u nás v překladu Bohumila Mathesia, a filosofické náboženské spisy – Hovory Konfuciovy. Mezi nejvýznamnější autory staré Číny patří Li-Po (psal verše o víně, přátelství, …) a Tu-Fu (zabýval se sociální kritikou)
– konfucionismus
– Jeho autorem byl filozof Konfucius, který ze svého vlastního domu vybudoval školu, kde učil své žáky jeho myšlenky. Zabýval se především tím, jak žít, aby byl člověk spokojený a pro společnost užitečný.
– Později se Konfuciovo učení rozšířilo po celé zemi a v podstatě na příkaz císaře se stalo náboženstvím.
– Pět knih
– Jejich autorem je pravděpodobně sám Konfucius, který tím zachoval pro ostatní generace nejstarší památky čínské kultury.
– nejslavnější z nich je Kniha písní (sbírka nejstarší čínské poezie) a filozoficky nejzajímavější je Kniha proměn
– Čtyři knihy
– obsahují Konfuciovo učení
– LI Po – nejoblíbenější čínský básník, který žil velmi nesvázaným životem, který skončil v řece, kde se utopil, když chtěl v opilosti chytit odraz měsíce
6. Literatura perská
– Avesta – staroíránský náboženský sborník, jehož autorem byl kočovný kazatel Zarathustra
svět je založen na principu dualismu, tedy na nesmiřitelném souboji dobra a zla
– Kniha králů – hrdinský veršovaný epos
– vypravuje o stvoření světa dle tehdejších perských představ, o vývoji lidstva a o osudech národů a panovníků a sahá až po autorovu současnost. Vylíčení minulosti se místy prolíná s mýty a legendami
7. Literatura arabská
– výrazně ovlivněné islámem
– vznik islámu : Začalo to u Mohameda, Arabova z Mekky, kterému se kolem jeho 40 let začala zobrazovat zjevení. Později se Mohamed zhostil úlohy, která mu byla nabídnuta, a začal Alláhova poselství jemu sdělená šířit. Sílící islám se později stal v Mekce nepohodlný, a tak byli muslimové vyhnáni. Od tohoto roku se počítá počátek islámského letopočtu. Později ale Mekku dobyli zpět.
– Korán
– svatá kniha muslimů, která je základem arabské a islámské kultury
– obsahuje zápisy z Mohamedových zjevení
– Tisíc a jedna noc – kniha je sbírkou pohádek, bajek, pověstí, legend, románů, anekdot a mravoučných historek.
– vznikla nabalováním příběhů na původní perské dílo Tisíc příběhů a svou definitivní podobu získala až v 15.století

ANTICKÁ LITERATURA
-Dále se dělí na řeckou a římskou literaturu.

ŘECKÁ LITERATURA – nejstaršími dochovanými slovesnými památkami řecké literatury jsou dva významné eposy, připisované tradicí básníku HOMÉROVI, Ilias a Odyssea, které spadají do tzv. archaického období (do 6.st.př.n.l.). Ilias je odrazem skutečných událostí, vypráví o boji Řeků proti maloasijskému městu Tróji, omezuje se však jen na závěr boje.

Ilias – syn trójského krále Paris odloudil spartskému králi Menelaovi jeho ženu Helenu. Řekové proto oblehli celé město Tróju, nemohli jej však dobýt. Mezi nezranitelným Achillem a vůdcem Řeků Agamemnonem vypukl spor. Achilles už nechtěl dál bojovat, ale pak se rozhodl pomstít přítelovu smrt a zabil nejslavnějšího trojského hrdinu Hektora. Byl však zasažen do paty, jediného zranitelného místa na svém těle.Tróju dobyli Řekové lstí : bojovníci se ukryli do dřevěného koně. Trojané ho vtáhli do města. V noci z něj Řekové vylezli a rozpoutal se boj, Trója byla zničena.
Odyssea – navazuje na události vylíčené v Iliadě, účastník války, ithacký král Odysseus, bloudil mnoho let se svou družinou po moři. Když zastavil na ostrově Kyklopů, jeden je uvěznil a postupně je chtěl všechny zahubit. Odysseus obra opil, vypíchl mu oko a ráno se svými lidmi na hřbetě silných beranů unikli. vrací se domů, ale tam usilovali nápadníci o jeho ženu Penelopu. Dostali za úkol trefit se šípem do otvoru 12 seker, to se povedlo jen Odysseovi, který všechny nápadníky pak pobil.

Znakem homérského eposu je veršovaná epická skladba, bohatá dějovost, člení se do zpěvů, kapitol, obsahuje epické prvky, hlavními hrdiny jsou výjimeční hrdinové.

Později se začala uplatňovat více lyrika, skládaly se třeba elegie, což je vážná píseň s doprovodem píšťaly, ale nemusí být žalozpěvem.Představitelem jsou Archilochos a Tyrtaios.
Milostná píseň, pijácká, sloužila k pobavení, vypráví o ženách , víně a zpěvu – Anakreón.
Za prvního tvůrce bajek je pokládán EZOP. Zvířata, rostliny a věci zde vystupují jako lidé a mají vždy přisouzeny určité vlastnosti. Záměrem je poučení. Ezopovy bajky byly zpracovány La Fontainem, Krylovem, Puchmajerem.

V attickém období (5.-4.st.př.n.l.)se začíná rozvíjet řecké drama. Řeckou tragédii proslavili tři dramatičtí básníci – Aischylos, Sofoklés a Euripidés .
– vzniká starořecké drama
divadelní hry, napínavé, vzrušující, vyvinulo se z oslav na počest boha vína a veselí Dionýsa.
hrávalo se pod širým nebem
náměty čerpají z řecké mytologie
změnu přinesl až zakladatel tragédie Aischylos, který zavedl 2.herce a umožnil tak rozhovor (dialog). 3. herce zavedl Sofoklés.
mohli hrát pouze muži, hráli i ženské role, hojně využívali masek.

AISCHYLOS bere náměty z oblasti morálky a cti. Dochovala se jen některá dramata – Prosebnice, Peršané, Sedm proti Thébám, Spoutaný Prometheus. V třídílné trilogii Oresteia zpracoval látku z okruhu trójských pověstí. Agamemnon byl po svém návratu do vlasti zavražděn nevěrnou manželkou Klytaimnestrou a jejím milencem. Agamemnonův syn Orestes pomstí po letech vraždu svého otce a zabije svou matku i jejího milence.

SOFOKLES volil náměty z okruhu trójských pověstí. Nejlepší tragedií je Král Oidipus. Théby, kde vládl král Oidipus, zachvátil mor. Bohové město trestají za to, že dosud nebyl pomstěn vrah krále Laia. Oidipus je věštcem nařčen z otcovraždy a pátrá po pravdě. Manželka Iokasta jej marně varuje. Dovídá se, že krále zabil nevědomky on sám. Polybos byl pouze vychovatelem. Dále se dovídá, že Iokasta je jeho matka. Ta se zabije a on si vypíchne oči.
Antigona – plní mravní příkaz, pohřbí přes zákaz svého bratra, je odsouzena ke kruté smrti.

EURIPIDES měl kritický poměr k mýtu, měl skutečný zájem o lidi, objevuje se téma lásky, psychologie ženy. Zavádí pojem deus ex machina, což je nadpřirozený zásah bohů do děje.
Medeia – královská dcera Medeia zachránila vůdce agronautů Iasona a pomohla mu zmocnit se zlatého rouna. Odplula s ním do Korintu, kde si Iason oblíbil dceru krále Kreonta Glauku, s níž se měl oženit. Medeia se pomstila: poslala Glauce svatební rouno a ozdobu do vlasů. Šaty se vznítili a Glauka se svým otcem uhořela. Médeia pak zavraždila své dvě děti, které měla s Iasonem.
Znaky antické tragédie: čerpá z mytologie, hrdinové jsou odvážní a stateční nebo krutí, konflikt se silnějšími končí tragicky (fyzicky umírá, mravně vítězí), psané veršem, děj se nečlení na dějství…
Řeckou komedii pozvedl na vysokou úroveň ARISTOFANES. Jeho komedie Žáby se vysmívá literárním snobům a zároveň míří proti Euripidovi, jehož si Aristofanes bere často na mušku.
Znaky antické komedie: veselohra, zesměšňuje jevy života, má šťastný konec, útočí na politické poměry a morálku.

Rozvíjí se také sochařství, známý je především tvůrce proslulého Discobola Myron, dále Feidias a Praxiteles. Svého vrcholu dosáhla také řecká filozofie díly Platona a Aristotela.
PLATON volil pro své spisy formu dialogu, názory na uspořádání společnosti byly protidemokratické.
ARISTOTELES, jeho Poetika stanovuje pravidlo, že dramatické dílo se má odehrávat na jednom místě, v jedné době a má mít jeden dějový proud (tzv. zásada tří jednot). Učitel Alexandra Makedonského.
V řečnictví vynikal DÉMOSTHENÉS, který vedl útočné řeči proti Filipu Makedonskému – filipiky
Poslední fáze řecké kultury se označuje jako kultura helénistická (4.-1.st.př.n.l.). Z básníků tohoto období ovlivňoval evropskou poezii THEOKRITOS.

ŘÍMSKÁ LITERATURA

Latinská římská literatura není tak bohatá jako literatura řecká. Dlouho přebírala hotové útvary a témata od vyspělejší literatury řecké. Světový význam římské literatury je v tom, že jejím prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost řecké vzdělanosti.

Archaické období – 3.st.př.n.l.
Sem patří TITUS PLAUTUS, který psal komedie: Komedie o hrnci, Pseudolus
Volí příběhy z denního života kolem sebe. Jeho komedie inspirovala třeba Moliéra k napsání Lakomce.

Vrcholné období – zlatý věk – 1.st.př.n.l – poč.n.l.
Značné úrovně dostoupilo řečnictví (rhétorika). Jeho předním představitelem se stal MARCUS CICERO. Jeho listy, psané vybroušeným slohem, se staly zejména v době humanismu vzorem dokonalé latiny.
Lyrickou poezii zastupuje GAIUS VALERIUS CATULLUS. Tématem je láska k dívce Lesbii. Catullus je básník vnitřních rozporů, jimž dal výraz i svým rčením Odi et amo (nenávidím a miluji).
Za císaře Augusta Oktaviana měla literatura oslavovat staré římské tradice. Tyto snahy o obrodu římského impéria propagoval největší básník VERGILIUS. Jeho Zpěvy pastýřské a Zpěvy rolnické zdůrazňují význam práce a půvab života na venkově. Nejznámější dílo je epos Aeneis – vypráví, jak vybájený antický hrdina Aeneas uprchl z hořící Tróje. Prošel různými příhodami na moři, zažil mnoho útrap, než se dostal ke břehům Itálie, kde položil základy k římskému státu.
Nejnadanější autor antické literatury byl OVIDIUS. Císařem Augustem byl vypovězen z Říma. Svůj stesk ukládal do prosebných listů Žalozpěvů. Další sbírkou je hravá a rozkošnická sbírka Umění milovat. Sbírka Proměny obsahuje 250 řeckých a římských básní, v každé z nich dochází k nějaké proměně. Nejčastějším námětem je láska. Do této sbírky patří také Daidalos a Ikaros.
Významným básníkem byl také HORATIUS. Jeho eposy obsahují společenskou kritiku.
Literatura pak začala brzy upadat. Touha po kariéře, úplatkářství a podvody způsobily postupný úpadek.
Z tzv. stříbrného věku (1.st.n.l.) známe ještě filozofa SENECU a IUVENALISE, který psal epigramy.
Do období úpadku (2.st.n.l.) patří MARCUS AURELIUS – Hovory k sobě