Vývoj českého divadla a dramatu do konce 19. století

14. století – náboženské (pašijové hry), světské (život lidí mimo církev – Mastičkář – původně byl náb., nespisovný jazyk, lidské vlastnosti)
15. století – husitské hnutí – nerozvíjí se
16. století – renesance – filozofická a vědecká díla
17. století – Komenský – Škola hrou (otázky a texty), Svět v obrazech
baroko – Matěj Kopecký – loutkové divadlo (cizí prostředí – Faust…)
18. století – kočovné společnosti (svátky, trhy)
– první divadelní budovy – 1738 – divadlo V Kotcích
– 1783 – Nosticovo divadlo
– 1786 – Bouda – dřevěné divadlo, stálá scéna českého divadla; domácí tvorba –
vlastenecké hry
– potom Stavovské divadlo; nejdříve se tam hrálo německy, potom bylo dovoleno i česky, ale v omezené míře
1. česká hra – Kníže Honzík (div. Kotce)
Václav Thám – napsal přes 50 her (Břetislav a Jitka; Vlasta a Šárka)
Prokop Šedivý – psal frašky – slouží k pobavení, kritika špatných vlastností (Masné krámy; Pražští sládci)
Divadlo na počátku 19. stol.
česká scéna (nestálá) byla ve Stavovském divadle (po zániku Boudy), potom také v divadle U Hybernů; oživení divadla – 20. léta 19. stol. – z původního amatérského souboru vzniká 1. profesionální scéna; repertoár: hry z minulosti – tzv. rytířské hry, nízká úroveň
Jan Nepomuk Štěpánek – autor veseloher odehrávajících se na venkově; Čech a Němec – situační a jazyková komika
Václav Kliment Klicpera – snaží se o propracovanost, využívá tzv. principu „kuklení“ – postavy se vydávají za někoho jiného
Blaník – pověst o Blanických rytířích
Rohovín čtverrohý – kritika lidské hlouposti, panovačnosti …
Každý něco pro vlast – popisuje volbu starosty, kritika lid. prospěchářství
Hadrián z Římsů – parodie na rytířské hry
Divadlo ve 2. polovině 19. století
hlavní význam – Stavovské divadlo – 1x až 2x týdně česká hra; Novoměstské divadlo – 1859 – na místě bývalého Smetanova divadla, ale mohlo se v něm hrát jen v létě – bylo dřevěné; 60. léta – rozvoj divadla – Aréna na hradbách – v místech Národního divadla
sílí snahy vybudovat stálé české kamenné divadlo – Tyl, Palacký; nejsilnější snahy v roku 1848, potom útlum – Bachův absolutismus
2 koncepce pro vybudování divadla – Staročeši – konzervativní, většina – Rieger jsou pro Prozatímní divadlo – společnost není dost vyspělá
Mladočeši – Neruda, Hálek, Sladkovský – radikálnější, jsou pro Národní divadlo
1962 – za několik měsíců bylo vybudováno Prozatímní divadlo – na místě dnešního Národního divadla; Shakespearovský cyklus – na počest 300 výročí narození W. Shakespeara; vysoká úroveň – opery od Smetany
květen 1868 – položení základního kamene Národního divadla, manifestace proti Rakousko – uherskému vyrovnání
červen 1881 – první otevření, kvůli požáru musí být znovu zavřeno; lidové sbírky Þ 1 000 000 miliónů zlatých na rekonstrukci
18. 11. 1883 – definitivní otevření, zahajovací dílo – Smetanova Libuše
1977 – 1983 – velká rekonstrukce, přistavena Nová scéna
Národní divadlo – novorenesanční sloh; architekt – Josef Zítek, po požáru Josef Schulz; výzdoba – alegorická zobrazení, slovanská mytologie a rukopisy, krajinomalba; Bohumil Schnirch – sochař – Triga, Apollón a 9 Múz; Josef Václav Myslbek – alegorie soch, busty Němcové a Smetany; Mikoláš Aleš – obrazy z českých dějin, lunety; František Ženíšek – malby kolem lustru; Vojtěch Hynais – malíř, alegorické budování Národního divadla, opona
Josef Kajetán Tyl – historická díla – Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Kutnohorští havíři
– ze současnosti – Paní Mariánka, Tvrdohlavá žena, Paličova dcera, Pražský flamendr, Fidlovačka (1834)
– dramatické báchorky – Strakonický dudák, Jiříkovo vidění
Neruda – Ženich z hladu, Hálek – Král Vukašín – nepříliš úspěšné hry
Zeyer – Radúz a Mahulena, láska je silnější než prokletí
Eliška Krásnohorská – libreta ke Smetanovi
Ladislav Stroupežnický – Naši furianti – furiant – ten, kdo se vytahuje; otázka, kdo bude v jihočeské vesnici ponocným
– Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová
Gabriela Preissová – Gazdina Roba – příběh ženy, která obětovala lásce všechno, ale nenašla štěstí
Její pastorkyňa – Kostelnička zavraždí ze soucitu dítě Jenůfy, vše dobře dopadne
Alois a Vilém Mrštíkovi – Maryša – miluje Francka, ale ten odjede na vojnu a rodiče ji nutí vdát se za Vávru, a ona svolí. Francek chce Vávru zabít, ale Maryša dá Vávrovi otrávenou kávu, aby ochránila Francka.

zvuková stránka řečnických projevů – důležitost jasné, plynulé řeči a správné výslovnost; nutné vhodné členění, přízvuk a tempo řeči
spisovná výslovnost – pravidla určuje ortoepie, vady v řeči napravuje logopedie; mezi psanou a mluvenou formou jazyka jsou rozdíly (i/y; bje/bě, mňe/mě(mně)); výslovnostní styly: výslovnost zvláště pečlivá, hovorová a nespisovná; výslovnost souhlásek – dochází k spodobě znělosti – sbor [zbor]; změny na konci slova – sud [sut];
slovní přízvuk – hlavní – na první slabice slova, popřípadě na jednoslabičné předložce (na zemi); vedlejší – na liché slabice; příklonky – (mě, tě, se …) – výrazy bez vlastního přízvuku tvořící zvukovou jednotku s předcházejícím přízvučným slovem; předklonky – výrazy bez vlastního přízvuku tvořící zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
zvuková podoba věty – členění na větné úseky = frázování – potřeba nadechnutí, přispívá k pochopení obsahu věty; na nich záleží tempo věty (krátké úseky – pomalé, dlouhé úseky – rychlé); větný přízvuk – v oznamovací větě často na konci věty (je tam nejdůležitější sdělení); při citovém zabarvení je často na začátku; melodie – oznamovací, žádací a doplňovací – klesavá; tázací – stoupavá; zvolací – klesavá nebo stoupavě klesavá; nekoncový úsek (projev pokračuje) – stoupavá