Vývoj českého divadla a dramatu do konce 19. století

14. století – náboženské (pašijové hry), světské (život lidí mimo církev – Mastičkář – původně byl náb., nespisovný jazyk, lidské vlastnosti)
15. století – husitské hnutí – nerozvíjí se
16. století – renesance – filozofická a vědecká díla
17. století – Komenský – Škola hrou (otázky a texty), Svět v obrazech
baroko – Matěj Kopecký – loutkové divadlo (cizí prostředí – Faust…)
18. století – kočovné společnosti (svátky, trhy)
– první divadelní budovy – 1738 – divadlo V Kotcích
– 1783 – Nosticovo divadlo
– 1786 – Bouda – dřevěné divadlo, stálá scéna českého divadla; domácí tvorba –
vlastenecké hry
– potom Stavovské divadlo; nejdříve se tam hrálo německy, potom bylo dovoleno i česky, ale v omezené míře
1. česká hra – Kníže Honzík (div. Kotce)
Václav Thám – napsal přes 50 her (Břetislav a Jitka; Vlasta a Šárka)
Prokop Šedivý – psal frašky – slouží k pobavení, kritika špatných vlastností (Masné krámy; Pražští sládci)
Divadlo na počátku 19. stol.
česká scéna (nestálá) byla ve Stavovském divadle (po zániku Boudy), potom také v divadle U Hybernů; oživení divadla – 20. léta 19. stol. – z původního amatérského souboru vzniká 1. profesionální scéna; repertoár: hry z minulosti – tzv. rytířské hry, nízká úroveň
Jan Nepomuk Štěpánek – autor veseloher odehrávajících se na venkově; Čech a Němec – situační a jazyková komika
Václav Kliment Klicpera – snaží se o propracovanost, využívá tzv. principu „kuklení“ – postavy se vydávají za někoho jiného
Blaník – pověst o Blanických rytířích
Rohovín čtverrohý – kritika lidské hlouposti, panovačnosti …
Každý něco pro vlast – popisuje volbu starosty, kritika lid. prospěchářství
Hadrián z Římsů – parodie na rytířské hry