II. OBDOBÍ, GENERACE JUNGMANNOVA

– od poloviny 10.let po 30.léta 19.stol.
– odklon od rozumového pojetí osvícenství, částečně klasicistní, příklon k citovému prožívání → částečně preromantismus a sentimentalismus , biedermeier (skromnost, prostota, užitečnost, úcta k drobným věcem, rodině, přátelství, tradici…)
– jazyk – jediný znak duchovní podstaty národa, víra v českou budoucnost, idea slovanské vzájemnosti – viz zmíněný vliv J.G.Herdera
– žánrová proměna – literatura vyššího stylu ( vzdálila se čtenářům), ohlasová tvorba, (sentimentální povídky), česká věda
– Josef Jungmann (1773-1847): zanechal studií na kněze a místo toho se stal lingvistou a gymnaziálním profesorem češtiny v Litoměřicích, později ředitel pražského gym. a rektor UK, překladatel
– češtinu bylo povoleno vyučovat jen nepovinně, Jungmann vyučoval podle vlastní učebnice Slovesnost (1820, 1.novodobá učebnice č.literatury)
O jazyku českém (1806 časopisecky): 2 žertovné dialogy v návaznosti na starší jaz.obrany
– 1. vzdělaný Čech, co neumí pořádně česky  Daniel Adam z Veleslavína
– 2. vlastenec Slavomil  kosmopolitní Protiva; je jazyk určujícím rysem národa?
Historie literatury české (1825, rozšířeno 1845): 1. dějiny české literatury v češtině, bibliografický soupis (vyčerpávající přehled všech dochovaných knih), periodizace + stručná charakteristika
– vrcholné období: Rukopisy, konec 18.stol.; oceňoval soudobá díla
– od Dobrovského se lišil rozčleněním období